ČESKÉ VESNICE V BANÁTU

Svatá Helena  / Bígr  / Eibenthal  / Rovensko  / Gerník  / Šumice  / Dunaj  / Text  


Svatá Helena - celkový pohled na největší českou vesnici v rumunském Banátu. Podobné pohledy denodenně provází obyvatele Svaté Heleny, když se vrací domů ze svých políček, která jsou rozeseta po okolí vesnice kam až oko dohlédne, a dokonce i několik kilometrů za vesnicí. Hromadnou dopravou se do banátských vesnic dostává špatně. K nejbližší železniční stanici (Orsova nebo Oravita) to jsou desítky kilometrů. Proto jsme se sem vydali autem. Nejsnažší cesta vede po dálnici na Bratislavu, hraniční přechod Rajka a pak po maďarských dálnicích M1, M0 a M7 z Rajky na Budapešť a Szeged. Myslím, že maďarská dálniční známka na 10 dní stojí 11 euro. Do Rumunska jsme vjeli skrze hraniční přechod Cenad. Pak už jsme jen kopírovali jižní rumunské hranice. Dá se tak vyhnout i větším rumunským městům Aradu a Temešváru. Pro pohyb po rumunských silnicích je třeba zakoupit tzv. rovinetu. Na 7 dní stojí 2 eura.



První vlnu českého osídlení jižního Banátu vyvolal jakýsi Magyarly, dřevopodnikatel z banátské Oravice a nájemce rozsáhlých lesů v pohoří Lokva nad Dunajem, který do tohoto prostoru pod slibem přidělení půdy, osvobození od vojenské služby, roboty a daní vylákal několik stovek přesídlenců z Čech, aby pro něj mýtili les, přepravovali dřevo a pálili dřevěné uhlí. I když z jeho podnikatelského plánu nakonec sešlo banátští Češi nakonec stejně přetvořili původní panenské převážně bukové pralesy pokrývající nejjižnější karpatský vápencový masív v takovouto kulturní krajinu. Člověk tu doposud žije po staru, v souladu s přírodou.



Jarní procházka ze Svaté Heleny ke Kulhavé skále nás sice zaskočila nebývalou silou zdejšího slunce, přesto patřila mezi naše nejkrásnější zážitky z Banátu. Směs vůní a barev člověka obklopí a doprovází ho doslova na každém jeho kroku. Zdejší rozkvetlé louky jsou snad ještě hezčí než ty, co jsem měl možnost obdivovat vloni na Zakarpatské Ukrajině. Tak jako zde už louky v Čechách nevoní.



Po takové cestě je radost jít. My jsme si tu radost na jaře roku 2006 udělali. Do Banátu jsem se chtěl vždy podívat, ale stále mi to jaksi nevycházelo. Až vloni na podzim (2005) jsem konečně vyrazil, ale jako by ten Banát byl pro mě zakletý - moji cestu ukončila autonehoda v Maďarsku. Naštěstí to ale odnesly jen plechy.



A opět pohled na Svatou Helenu a její dva kostely. Tentokrát přes zorané pole. Oře se tu doposud většinou jen s pomocí koně, popřípadě krav, jen pár hospodářů má již malý traktor. Pěstují se všechny klasické druhy obilovin, především však pšenice a kukuřice, dále brambory, z luskovin spíše fazole a z pícnin více vojtěška než jetel. V krasových závrtech, kde je hlubší půda a vlhčí prostředí, se pěstuje zelenina a luskoviny.



Pasoucí se koně na stráních u salaše na cestě ze Svaté Heleny do Gerníku. Rumunské děti, které jsme potkali na salaši dokonce umí říct i pár českých slov. A kupodivu nežebrají o bonbony, ale o vodu.



Banátští Češi se chovu ovcí prakticky nevěnují. Stáda ovcí, která lze v horách na pastvinách potkat většinou patří rumunským obyvatelům salaší, jež se nacházejí po cestě mezi některými českými vesnicemi, zde konkrétně mezi Svatou Helenou a Gerníkem.

                                                                                                              pokračování Svaté Heleny